Podle údajů ČAP přitom tuzemský pojistný trh v letošním prvním pololetí celkově nepatrně vzrostl. Předepsané pojistné se zvýšilo meziročně o 200 miliónů korun, tedy o 0,3 % na 59,6 miliardy korun. Stojí za tím především posílení neživotního pojištění o 1,14 miliardy Kč, což znamená nárůst o 3,2 %. U havarijního pojištění stouplo předepsané pojistné o 4,4 %, podobně posílila podnikatelská pojištění. Ve srovnání s loňskem sice mírně oslabila dynamika v povinném ručení, přesto i zde pojistné vzrostlo o 1,5 %.

Naproti tomu u životního pojištění předepsané pojistné kleslo meziročně téměř o miliardu korun na 22,4 miliardy korun. Stojí za tím především meziroční pokles prodeje jednorázového pojištění o 33 %.

Bohatí v bance, chudí v hospodě

V anketě, která v minulém týdnu proběhla na www.faei.cz, shodně po 44 % respondentů prohlásilo, že je pro ně nepřijatelná hodinová sazba pod 150 Kč, resp. 250 Kč. Zbylých 11 % respondentů požadujících hodinovou mzdu nad 350 Kč se zřejmě rekrutuje buď z podnikatelských nebo zahraničních sfér, protože svými představami jsou i nad realitou pracovníků v bankovnictví, podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) s hodinovým průměrem 321 Kč/hod. nejlépe placeným segmentem českých zaměstnanců.

Na druhém pólu se již tradičně pohybují pracovníci v pohostinství, kteří podle Českého statistického úřadu v prvním čtvrtletí letošního roku vydělávali průměrně pouhých 85 Kč za hodinu. V jejich případě je však nutné vzít v úvahu, že právě v pohostinství nejefektivněji funguje šedá ekonomika a je veřejným tajemstvím, že část platu se vyplácí tzv. na ruku, tedy mimo oficiální statistiky. Další část příjmu, což však platí o službách obecně, tvoří rovněž nezdaněné spropitné.

Druhou nejhůře placenou práci získají zájemci v administrativě, kde hodinová mzda dosáhla 107 korun. Pod částkou 150 Kč/hod. jsou také zemědělci se 121 Kč a těsně rovněž pracovníci ve školství (148 Kč), kde celkový průměr každoročně kazí pokles příjmů ve 3. čtvrtletí, tedy v období letních prázdnin.

Vyšší rizika i zisky

Přímé spojení mezi věřiteli a dlužníky prostřednictvím internetového systému, tedy tzv. P2P (peer to peer) půjčky, začíná být stále častější formou finančních služeb na mimobankovním trhu. Investorům nabízí vyšší výnos a dlužníkům nižší úrok než v bance. Zároveň jsou P2P půjčky lákavé i pro ty, kterým by banka půjčku neposkytla.

Investor při vyšším výnosu ovšem musí počítat s vyšším rizikem. Věřitelé totiž nemají záruku v podobě Fondu pojištění vkladů, který odškodňuje klienty bank, protože na P2P platformy se nevztahuje povinnost do fondu přispívat. A pokud špatně odhadnou finanční možnosti dlužníka, mohou o půjčku přijít dokonce bez náhrady. Záleží totiž jen na nich, jak si dokážou své investice zajistit.

Poskytování P2P půjček zatím český právní řád nijak neupravuje. V závislosti na zvolené struktuře a režimu poskytování P2P půjček příslušnou platformou se však mohou uplatnit ustanovení obecných zákonů, například živnostenského zákona, zákona o spotřebitelském úvěru či zákona o platebním styku. Změnu, která se dotkne P2P platforem, by mohla přinést novela zákona o úvěru pro spotřebitele, kterou připravuje ministerstvo financí.

České alespoň podle loga

Od poloviny příštího roku by měla platit novela zákona o potravinách, která mimo jiné zakáže používání zavádějících log u výrobků nepocházejících z České republiky. Ministerstvo zemědělství, jako předkladatel novely, chce zamezit využívání různých marketingových označení využívajících státní vlajku, obrys regionu nebo označení český výrobek či kvalita u potravin, které jsou ve skutečnosti dovážené.

Ve značení potravin je dnes skutečně zmatek, protože postupem času kromě oficiálních značek zaštítěných EU nebo domácími autoritami (ministerstvo zemědělství, Potravinářská komora) se na potravinách objevila i celá řada označení, jejichž původ i pravidla udělování jsou značně nejasná. To samozřejmě zákazníka mate a smysl tak ztrácí i tradiční a respektované ocenění.

V době globalizovaného průmyslu je však obtížné jednoznačně určit, která potravina je ryze národní. Je naprosto běžné, že např. u masných výrobků bylo v jedné zemi maso „vyrobeno“, v další zpracováno, v jiné baleno a v poslední distribuováno v rámci regionů nebo dokonce EU. A na které z těchto zastávek získala potravina svůj národní punc? Nebo si ji mohou přivlastnit všechny země? Či snad žádná? A to už neřešíme, zda je česká potravina i ta, která je vyrobena na území ČR, ale v zahraniční firmě. Nebo na území ČR, českou firmou, ale pod privátní značkou nadnárodního řetězce.