Pořád hovoříme o krizi, ale když se podíváme na výsledky Českého statistického úřadu za třetí čtvrtletí, tak hrubý domácí produkt (HDP) pořád rostl, byť tempo růstu se zpomaluje. Je pravděpodobné, že nakonec skončíme v recesi, anebo vybereme poklesy dříve?
Myslím, že se recese zbytečně bojíme. Měnová, ale i fiskální politika jsou hospodářskými politikami, které by měly působit proticyklicky. To znamená, že pokud ekonomika roste a roste nad svůj potenciál, tak by se obě dvě politiky měly snažit tlumit výkyvy.
Když došlo k ekonomickému propadu z důvodu pandemie covid, myslím si, že fiskální i měnová politika zareagovaly učebnicově. Působení těchto dvou politik má vliv na vývoj v ekonomickém cyklu, tak že mohou záměrně tlumit, anebo podporovat růst či pokles ekonomiky.
Plně si uvědomuji, že pro fiskální politiku je to mnohem těžší disciplína, než pro politiku měnovou, protože měnovou politiku mají v gesci nezávislé centrální banky, které se můžou rozhodovat s větší mírou svobody a dlouhodobosti, protože do svých pozic nejsou členové bankovní rady voleni voliči. A proto vlastně měnová politika může být přísnější než fiskální. Ideálním stavem by bylo, kdyby fiskální a měnová politika byly harmonizovány.
Jak jsme na tom tedy dnes a jaké jsou vaše vyhlídky do budoucnosti?
Dnes jsme v době, kdy měnová politika ať už v České republice, ale dnes vlastně i v ostatních zemích, působí restriktivně. To znamená, že záměrně vyvolává ochlazení ekonomiky, které přináší zpomalení hospodářského růstu nebo negativní hospodářský růst a přináší také zvýšení zaměstnanosti. Ale to vše s cílem, aby měnová autorita dostala inflaci ke svému cíli.
V České republice i v řadě jiných vyspělých zemí jsou to právě dvě procenta. Neznám prosperující ekonomiku, která by byla založena na vysoké inflaci. Cenová stabilita je předpokladem prosperity každé hospodářství, a proto dnes centrální banky, a věřím, že se k tomu postupně přidají i fiskální politiky, i když jsem si vědom toho, že to je pro ně těžší, že přispěji k útlumu ekonomiky.
Období recese vystřídá období konjunktury a růstu. Je to ale záležitost včasnosti kroků, aby recese nebyla hluboká a aby netrvala příliš dlouho. To je riziko, které může skutečně nastat. Děje se to zejména tehdy, když měnová a fiskální politika dlouho váhají, jestli mají vstoupit do řízení nebo tlumení výkyvů v ekonomickém cyklu.
Nejsme politici, tak to můžeme říct natvrdo. Může označit za pravdu, že recese je nejlepším lékem na inflaci?
Nevím. Budu nyní mluvit jako centrální bankéř. Úkolem centrální banky je dosahování cenové stability, což je, jak už jsem zmínil, dosahování inflace na úrovni dvou procent. A samozřejmě politika centrální banky je vpředhledící. Centrální banky nereagují na inflaci tak, že vyskočí a bankéři zareagují, ale vlastně na takzvaném horizontu měnové politiky, který je standardně rok či rok a půl, se snaží inflaci držet na úrovni inflačního cíle.
Pokud inflace vybočí ať na jednu, nebo na druhou stranu, jde určitým způsobem o selhání centrální banky. Centrální banky by se měly preventivně snažit o to, aby inflace nevybočila z mantinelů, nebo se významně neodchýlila od inflačního cíle.
Pokud k tomu ale dojde, co za tím může stát?
Může se to stát z důvodu externalit. Příkladem může být pandemie covid, dalším je určitě válka. V České republice prognóza inflace před 24. únorem 2022 vypadala zcela jinak. My jsme dokonce plánovali, že bychom začali uvolňovat sazby někde v pololetí roku. Inflace by významným způsobem klesala podle naší prognózy, kterou jsme prezentovali na podzim roku 2021.
Bohužel negativní externalita, jakou je válečný konflikt, úplně přepsala makroekonomickou mapu. To je něco, s čím samozřejmě ani prognózy centrálních bank nepočítají a nemohou počítat. A potom záleží, jakou mají centrální banky odvahu, jak čtou ekonomický příběh, jak vnímají rizika. Když si odmyslíme válku na Ukrajině, která skutečně mohla centrální bankéře překvapit, tak si určitě všichni vzpomenou na debaty, kde guvernéři vedli diskusi o tom, jestli je inflace nákladová či poptávková.
Hodně se v západních zemích mluvilo o tom, že inflace je přechodná, a proto na to centrální banky nemusí reagovat. Česká národní banka na to vlastně reagovala zvyšováním svých úrokových sazeb už v červnu loňského roku. Je potřeba si připomenout, že každá země má svůj inflační příběh a v České republice byl a pořád je hodně založen na trhu práce a samozřejmě na růstu cen nemovitostí, které se do české inflace podle metodiky Českého statistického úřadu započítávají.
Povídačku o tom, že inflace je dočasná, na Západě v uvozovkách sežrali i s navijákem. Ale Česká národní banka odhalila, že je to jen povídačka. ČNB začala zvyšovat úrokové sazby mezi prvními v Evropě. Co pro to bylo rozhodujícím argumentem?
Česká národní banka ve starém složení začala normalizovat měnovou politiku už v dubnu 2017, kdy vystoupila z kurzového závazku. Od roku 2017 do zhruba března 2020, kdy propukla covidová lapálie, normalizovala měnovou politiku. Jistě si vzpomenete, že ještě na únorovém jednání bankovní rady v roce 2020 jsme zvedli sazbu na 2,25 procenta.
Inflační příběh v České republice byl relativně jednoduchý. Byl postaven na poptávkové inflaci a na nejnižší nezaměstnanosti v Evropské unii. Do toho byly v ekonomice v letech 2017, 2018 i 2019 tlaky na růst mezd a platů. Vedla se i diskuze mezi odborníky, že zvyšování o osm procent je významně nad produktivitou práce, což samozřejmě vede k tomu, že růst mezd a platů se přirozeně musí propsat do cen.
To byl inflační příběh před pandemií, pak přišel covid, který ekonomiku významně ochladil. Už tehdy jsem říkal, že měnová i fiskální politika zareagovaly učebnicově. Fiskální politika se snažila všemi možnými způsoby zabezpečit plynulost ekonomiky, snažila se vyrovnat negativní dopady, které dopadaly jak na občany, tak i na firmy.
Problém byl, že po určité době se ukázaly dva jevy. Tím, jak fiskál zasypal ekonomiku penězi a lidé nemohli utrácet peníze, tak se u nás nakumulovaly úspory a covid zároveň významně narušil a rozbil dodavatelsko-odběratelské řetězce. Předkovidová globální ekonomika, kdy všechno bylo just in time, fungovala výborně, poté ale došlo k omezení nabídky.
A to bylo impulsem, který vnímala i odborná měnová sekce. Vzpomínám si, že na podzim roku 2021 už přišla s tím, že inflační tlaky v české ekonomice, ale i ve světě budou významné. A připomínám, že to byl podzim roku 2020. Už v té podzimní prognóze indikovala, že bychom měli zhruba od poloviny roku 2021 začít zvyšovat úrokové sazby.
Bylo to v období, kdy ekonomika šla do lockdownu a zavírání provozů. Je potřeba si připomenout, že lockdowny se uvolnily až v dubnu 2021 a v červnu už začala ČNB, vědoma si právě těchto rizik inflačních tlaků, zvyšovat sazby. To byl příběh toho, proč Česká národní banka začala, společně s maďarskou centrální bankou, jednat jako jedna z prvních.
Velmi důležitá byla debata, která se tímto momentem začala v komunitě centrálních bankéřů odehrávat – o dočasnosti inflace. My v České republice jsme na dočasnost z historických konotací docela citliví, takže jsme na ni nevěřili.
Inflace postupovala dál, i když se začaly zvyšovat úrokové sazby. Ukazuje se tak významné zpoždění mezi měnovou a reálnou ekonomikou. Jak se může inflace vyvíjet v následujících čtvrtletích? Bude dál setrvávat na velmi vysokých úrovních?
Měnová politika nefunguje jako vypínač. To znamená, že se objeví vysoká inflace, tak zvedneme sazby a inflace poklesne. Už jsem říkal, že centrální banky mají ve svém DNA vpředhledícnost, cílují inflaci v horizontu 12 až 18 měsíců. Rozhodnutí, které padne, se v ekonomice projeví s významným zpožděním.
Z dnešního pohledu nás čísla o vývoji ekonomiky, HDP, spíše překvapují pozitivním směrem. Musím přiznat, když se dívám na to, jak jsme odhadovali vývoj HDP, ekonomické aktivity, že se čekalo, že ekonomika poroste pomaleji. Ukazuje se, že ekonomika je docela robustní.
Tady bych skutečně, pokud bych si měl posypat hlavu popelem, řekl, že jsme jako centrální banka měli začít dříve a že úrokové sazby měly být vyšší. Dnes jsem přesvědčený, že inflace kulminuje někde kolem úrovně 18 procent.
Bankovní rada si nechala zpracovat alternativní scénář, co by se stalo, kdyby se úrokové sazby nezvedaly. V minulosti při zvedání úrokových sazeb bankovní rada nebyla jednotná, přestože jsme se snažili vyslat důležitý signál jednotnosti. A dnes i ti, kteří kritizovali, že děláme špatná rozhodnutí, vidí, že přes devět špatných rozhodnutí jsme se dostali ke správné úrovni úrokových sazeb.
Reakce někdy byly hlučné, zejména ze strany fiskální politiky, ale dnes dávají všichni za pravdu těm, kteří usilovali o zvyšování úrokové sazby. To, že máme inflaci 18 procent a nemáme ji třeba podobně vysokou, jako ji mají pobaltské země, je díky restriktivní měnové politice. Ze zpětného pohledu přiznávám, že jsme měli být v měnové politice přísnější.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
