Přitom alespoň jednoho psa vlastní na dva miliony českých domácností, alespoň jednu kočku pak bezmála 1,5 milionu domácností. Výdaje za psa v obýváku tak činí přibližně 40 miliard korun ročně, kočky coby domácí mazlíčci pak v souhrnu vyjdou na přibližně 20 miliard korun.
Celkově tak obyvatelé Česka utratí za své miláčky přibližně 60 miliard korun ročně. Za tuto sumu by se dalo postavit za rok až 400 kilometrů dálnic. Suma přitom nezahrnuje pořizovací cenu čtyřnohého miláčka.
Ta však činí nejčastěji jen jedno až pět procent z celkových celoživotních nákladů chovu psa či kočky. Největší část výdajů spolykají náklady na krmení včetně pamlsků a zdravotní ošetření včetně očkování nebo různé doprovodné služby typu stříhání.
Například náklady na chov většího psa mohou činit až šest až sedm tisíc korun měsíčně. Za celý život takového psa tak za něj jeho páníček může v dnešních cenách vydat takřka milion korun.
Pochopitelně, výdaje za mazlíčky se odvíjejí do kupní síly dané domácnosti. Sociálně slabší domácnosti tak za psa dají třeba jen stokoruny měsíčně. I to však může za celý život psa odpovídat v dnešních cenách třeba 70 000 nebo 80 000 korun.
Některé domácnosti si také nemohou dovolit zaplatit například nákladnější veterinární zákrok. Vždyť třeba operace psa, jenž utrpěl komplikovanější frakturu, může vyjít až na 50 000 korun. Zdaleka ne všechny domácnosti přitom mají své miláčky pojištěné.
Pro Česko je – v porovnání třeba se západními zeměmi EU – typická podpojištěnost jak v případě standardního životního, tak neživotního pojištění. Nepřekvapí tudíž, že v případě domácích mazlíčků je podpojištěnost ještě mnohem výraznější než při pojišťování lidí nebo majetku.
Navíc finanční produkty zaměřené na psy či kočky se často teprve rozvíjejí, celý tento specifický segment je v Česku v plenkách. Pojišťovny přitom typicky nehradí zákroky typu kastrace nebo zubních ošetření, které nemají akutní či bezodkladnou povahu.
Při pořizování mazlíčka může člověk něco ušetřit tím, že si koupí zvíře takzvaně bez papírů, tedy bez průkazu původu, ale taková úspora je často jen dočasná. Zvíře „bez papírů“ nakonec může vyjít dráž, a to i po zahrnutí nižší kupní ceny.
Mazlíček „bez papírů“ totiž představuje jakýsi „black box“: Nový majitel o něm prakticky nic neví – například o jeho předcích či třeba o sklonu k rodovým chorobám. Pokud například majitel psa s papíry ví, k jakým chorobám má zvíře sklon, může ve spolupráci s veterinářem vhodnou prevencí jejich nástupu zamezit či jej alespoň oddálit.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
