Historický vývoji mincí je dlouhou a zajímavou historií. Kdy se začaly objevovat první mince? A jaký byl jejich vývoj?
Michal Mašek: Mince jsou starší více než 2 500 let. Někdy kolem roku 630 před Kristem začaly být vydávány v malé Asii v oblasti dnešního Turecka. Je zajímavé, že nemáme přesné datum, kdy mince vznikly. Jsou na to dvě teorie. Jedna tvrdí, že začaly být vydávány v Lýdském království. Druhá teorie říká, že vydávání bylo založeno na silném jedinci.
Podle ní to bylo v Efezu, kde je vydával velmož nebo obchodník a jeho jméno je známo přímo z mincí. Je na nich totiž podepsán. Je zajímavé, že mince začaly raženy okamžitě ne jako jeden nominál, ale jako my máme korunu, dvoukorunu, pěti či desetikorunu, tak se začalo razit od nejmenších až po startéry, což byly největší mince.
Je vidět, že to bylo promyšlené a že to nebyla náhoda. My se ve své pýše domníváme, že všechno, na co přišli naši předkové, byla náhoda. Camembert podle nás náhodou zplesnivěl a víno se náhodou zkazilo. Proč by to ale nebyl cílený výkon?
A z jaké slitiny k výrobě mincí používali?
Michal Mašek: Používaly se slitiny zlata a stříbra. Tvrdilo se, že to byly přírodní slitiny. Na konferenci před zhruba deseti lety vystoupili archeologové a numismatici s tím, že jde o cíleně vytvářenou slitinu. Slitina ale nabádala k podvodům. Když totiž změníte poměr zlata a stříbra ve slitině, tak najednou začnete vydělávat. Přidávání stříbra a ubírání zlata se začalo okamžitě zneužívat.
Je možné, že se třeba starší mince nedochovaly, a proto říkáme, že nejstarší jsou tyto, ale je to jenom naše neznalost. V archeologii se to stává poměrně často, že se objeví další nálezy.
Michal Mašek: Ano, datace se už posouvala. Dlouho byl zakladatelem nebo vynálezcem mincí Kroisos, což tvrdil Herodotos, ale byl to jeho děda Alyattés II. Už během našich dvou generací se datace mincí posunula o 50 let zpátky do historie.
Placení je vlastně zajímavá mezilidská činnost. Odkdy se obchodovalo pomocí mincí víme, ale i předtím, i když nebyl směnný prostředek, obchody probíhaly. Mohlo se bartrovou výměnou či protislužbou. To ale mělo nevýhodu, protože to nebylo přesně měřitelné. Placení penězi jasně definuje vztah i hodnotu.
Po nejstarším období se vynález mince používal v různých částech světa. Kde jsou hlavní centra, která jsou dodnes nejčastěji skloňována?
Michal Mašek: Rád bych to ještě doplnil. Před mincemi nebylo vakuum, byla takzvaná předmincovní platidla. To je velmi obšírné téma. Mezi nejznámější předmincovní platidla patří mušle, které se používaly v Africe až někdy do 16. století.
Měly podobnou vlastnost jako mince – byly trvanlivé a působily esteticky. V Londýně měla britská banka předpis, že musí držet v rezervách každou měnu, takže měli ve svých sklepeních i dvě truhly mušliček. To už ale snad zrušili a je z toho historická anekdota.
Jsou ale dochované zlaté debeny, které jsou vystavené v izraelském muzeu. Byly to asi čtvrtkilové zlaté kruhy, který nešly navléknout na ruku, takže jednoznačně nebyly šperkem. Vyloženě to byl zlatý normovaný ingot. Předmincovními platidly mohly být i hřivny, které mohly být ze stříbra, z bronzu, což je známo z keltských nálezů.
My používáme mince a bankovky podle toho, že je na nich napsaná nominální hodnota. Mince ale byla původně kouskem kovu, který byl označený nějakým razidlem. A tím byl punc vydavatele. Nominální hodnota na nich nebývala.
Něco podobného jsou dukáty, které byly vydávány za první republiky. Ten, kdo používal minci, musel domlouvat jejich cenu. Je evidentní, že mince byla zprostředkovatelem obchodu, ale neměla jasnou cenu. To vedlo k tomu, že lidi mince ostrouhávali či oškrabávali. To vidíme na většině dochovaných antických a středověkých mincí.
Tím se dostáváme i k prvním padělkům. Můžeme říct, že ve chvíli, kdy začaly mince existovat, tak začali lidé přemýšlet, jak je padělat? Jsou nějaké veselé historky o padělcích?
Michal Mašek: Když je něco nového, tak první, kdo se zorientuje, jsou lidé na hraně. Osobně mám ve sbírce minci, která je z razidel krále Alyatta II. Je to padělek, který pochází přímo z mincovny. Má bronzové jádro a je pokryta tenkou vrstvou zlata. Je to ale oficiální razidlo, což znamená, že ji musel vyrazit někdo v dílně, dostat ji ven a platit s ní.
Padělatelství je vlastně útokem na panovníka, takže tato činnost byla doprovázena tvrdými tresty. To známe z doby knížete Soběslava, v jehož dekretech bylo napsáno, že ten, kdo poškozuje nebo padělá minci, tak propadá knížeti.
Udělejme skok dopředu. Dělají se dnes padělky, nebo je to pouze historická věc?
David Slezák: Samozřejmě, při dnešních technologiích není padělání mincí vůbec žádným problémem.
Vím, že se na internetu prodávají podivně levné kusy zlata. Když je nechá člověk prozkoumat, zjistí, že to jsou padělky.
David Slezák: Zlato má specifickou hmotnost 19 300 kg na krychlový metr, což je 2,5krát více, než má stříbro. Wolfram a vanad mají podobnou specifickou hmotnost jako zlato. Padělání se dělá tak, že se koupí wolframové tyčinky.
Kilogram wolframu stojí 45 korun, kilo zlata zhruba 1,5 milionu. Wolframové tyčinky se obalí zlatem a na hmotnosti to vůbec nejde poznat. S mincemi je to přesně, jak to říkal Michal Mašek. Mince se zkrátka pokryje tenkou vrstvou zlata. Lidi vidí, že něco stojí o tisíc korun méně a rádi si to koupí.
Michal Mašek: Padělky mohou být dvojího druhu. Jednak ke škodě oběhu a také ke škodě sběratelů. Padělky ke škodě trhu vznikaly od antiky, ale dnes jsou pro nás docela zajímavé. Určitě je nepřeceňujeme, ale dobový padělek ze středověku je dnes hledaným kouskem. Je totiž součástí historie a má svou výpovědní hodnotu.
Padělky ke škodě sběratelů, jsou druhy mincí a bankovek, u nichž si někdo všiml, že originální kusy mají svou cenu, a rozhodl se, že je rozmnoží a výhodně prodá. Padělky mincí, bankovek i poštovních známek se teď v souvislosti s 3D technologiemi rozmáhají. Je jimi doslova zaplavený trh.
Musíme být opatrní. Pojďme se podívat na vývoj ceny z historické perspektivy. Sběratelé často hovoří o tom, že zlato i stříbro jsou udržiteli hodnoty. Platí to?
David Slezák: Zlato v roce 1792 stálo 19,39 dolaru (za troyskou unci, pozn. red.), dnes zhruba 2 000. Z mého pohledu je zlato opravdu nositelem hodnoty. Průměrné zhodnocení zlata od roku 1971 z nějakých 34,74 dolaru se vyšplhalo na dnešní výši. Když si vezmeme za posledních 50 let stříbro, to se z pěti dolarů vyšplhalo na zhruba 20 dolarů.
Nevěřím tomu, že stříbro, jak mnozí tvrdí, je kovem budoucnosti. Navíc u něj investor musí počítat s DPH ve výši 21 procent. Jako kov budoucnosti osobně vidím praseodym a neodym. Bohužel se těží pouze v Číně. Budou ale fungovat jako náhrada lithiových baterek, mají velkou kapacitu a jsou lehké. Využití v elektromobilech je tak nasnadě. Otázkou je, jestli jsou elektromobily cestou do budoucnosti.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
