Tomáš Halík: „Víra bez rozumu je nebezpečná stejně jako jednostranná racionalita“

Ateismus a materialismus jsou už za námi. „V naší zemi je nápadně nízký počet lidí, kteří se hlásí k církvím. Ale to neznamená, že zbytek jsou ateisté. Jejich počet je relativně malý,“ říká v rozhovoru katolický kněz a profesor Univerzity Karlovy Tomáš Halík.
„Člověk má své svědomí kultivovat. Jako to děláme se smyslem pro krásu, hudebním sluchem nebo smyslem pro humor,“ říká Tomáš Halík. Foto: BH Securities

Mnoho lidí o sobě prohlašuje, že jsou ateisté a že v žádné náboženství nevěří. Statistiky dokonce ukazují, že míra ateismu je v naší zemi výrazně větší než ve zbytku Evropy. Proč právě v České republice je ateismus tak rozšířený?
Nedomnívám se, že jsme nejateističtější zemí, mohu to dokonce dokázat, protože jsem se zúčastnil jako hlavní řešitel mezinárodního výzkumu, který nám potvrdil, že přesvědčených ateistů není mnoho, že ubývá počet lidí zcela identifikovaných s určitými náboženstvími a že zároveň přibývá velmi široká a zajímavá škála lidi, kteří jsou mezi těmi, u nichž se kritické myšlení prolíná s určitým typem víry ve smyslu pradůvěry.

Latinské přísloví říká, kdo dobře rozlišuje, dobře učí. Je třeba přesně rozlišovat, co si pod těmito nálepkami představujeme.

V naší zemi je skutečně nápadně nízký počet lidí, kteří se hlásí k církvím. Ale to neznamená, že zbytek jsou ateisté. Jejich počet je relativně malý, podobně jako v řadě evropských zemí.

Nejvíce je těch, kteří jsou mezitím, to jsou ti, které současná anglosaská sociologie náboženství nazývá nons. Na otázku jaká je jejich náboženská příslušnost, odpovídají non neboli žádná. To ale neznamená, že jsou ateisté.

A kým tedy jsou?
Mezi nimi, zvlášť u nás, bude největší procento těch, které bychom označili za apatheisty. Nemají nic proti náboženství ani proti církvím, ale mají pocit, že to je něco, co nesouvisí s jejich životem, čili jsou vůči tomu lhostejní, apatičtí.
Poté jsou mezi námi agnostici. Ve 20. století počet ateistů trošku ustoupil ve prospěch agnostiků, kteří tvrdí, že, jestli bůh je, nebo není, je rozumem nezjistitelné. Ateismus vítězil ruku v ruce s materialismem hlavně v 19. století, ale to už je za námi.
Když člověk v Čechách řekne, že je ateista, tak tím říká, že je normální, že je jako všichni ostatní, že nepatří k nějaké sektě lidí a že o tom ani nepřemýšlí. Ale to není úplně ateismus, to je možná nevěra. Ateismus je víra, že nic takového, co nazýváme slovem bůh, není. U nás je to více antiklerikalismus neboli kritický vztah vůči církvím. Ti lidé o pánubohu moc nepřemýšlejí, ale štve je jeho pozemský personál.
A potom jsou lidé, kteří mají jakousi spiritualitu, kteří říkají, že nechodí do kostela a neztotožňují se s naukou žádné církve, ale vztah k transcendentnu prožívají. Adresáty mých knížek, mých promluv nejsou ani tak lidé, kteří jsou identifikováni s církvemi, ale právě tito hledající lidé.

Všichni se během života setkáme s tím, že nám umře někdo blízký, sami se smiřujeme s konečností a máme jistotu, že jednou zemřeme. Jde si nějak představit, co se s námi stane po smrti? Dávají na to víra nebo náboženství nějakou odpověď, která by nebyla infantilní?
Všechna náboženství dávají odpověď. Je třeba vědět, že odpovědi jsou obrazy, že jsou to metafory. Nikdo tam nebyl, a tak o tom nic nevíme. Cokoliv o tom řekneme, je projevem naší víry. I člověk, který je přesvědčen, že po smrti nic není, o to nic neví, protože tam nebyl a je to pouze jeho víra.
Víra, důvěra, naděje a láska jsou věci, které určitým způsobem hranici smrti přesahují. Filozof Gabriel Marcel řekl krásnou větu, že milovat znamená říct druhému, ty nezemřeš. Láska jde nějakým způsobem přes smrt. Jestliže jsem někoho skutečně miloval, tak nevypadne úplně z mého života.
Ovšem má to charakter naděje, všechna dokazování mi totiž připadají problematická. Jsou tady mnohé výpovědi z klinické smrti, které se tak nápadně shodují, ale já bych je viděl jen jako poukaz, nikoli jako zdrcující důkaz, protože koneckonců období mezi životem a smrtí ještě není smrtí.
Opírám se o důvěru v Ježíše Krista, který řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A já tomu věřím, mám důvěru, ale nemůžu to nějak dokázat a odmítám si to jakkoliv představovat. Ani materialisté nemají žádnou výhodu, i jejich popírání posmrtné existence se opírá jen o víru, nijak to nemohou dokázat.

Máte představu, že po smrti to je lepší, stejné nebo horší, než je to teď tady?
O tom je hezká teologická anekdota. Dva mniši si slíbili, že ten, který zemře dříve, tak se tomu druhému zjeví a řekne mu jen jedno slovo. Jestli to na onom světě stejné, jiné neboli aliter, anebo je to nějakým způsobem plnější čili totaliter. Jeden z nich se tedy zjevil a řekl dvě slova: Totaliter aliter. Úplně jinak. A já s tím souhlasím, asi to bude totálně jinak.

Autor rozhovoru na snímku s Tomášem Halíkem. Foto: BH Securities

Mnoho lidí se zamýšlí nad tím, proč tady jsme, proč jsme přišli do světa, hledáme v tom smysl a účel. Někdo ho najde, někdo nenajde. Došel jste k nějakému smyslu života?
Lidé ho hledají více než dva tisíce let a ještě nedali konečnou odpověď. Slovo smysl má mnohý význam. Má smysl, že jsem tady dnes přišel a že tady spolu mluvíme? Co říkám nějaký smysl a význam asi má, nejsou to neartikulované skřeky, je zatím nějaký způsob myšlení.
Když to bude poslouchat někdo, kdo neumí česky, tak to pro něj smysl ale nemá, totéž platí u člověka, který není schopen abstraktního myšlení. Jestliže je člověk přemýšlivý, který si klade podobné otázky, nemusí se mnou souhlasit, ale zamyslí se nad tím, co tedy říkáme, protože má smysl. To je jeden způsob smyslu.
Pak jsou samozřejmě stále větší a větší smysly. Je smysl nějaké životní situace, protože žijeme stále v nějaké situaci. Když z jedné vystoupíme, vstupuje do jiné. Ta situace má nějaké parametry, které si předem nemůžeme úplně do detailu představit, vždy je tam něco nového. A každá situace má v sobě něco co můžeme zvládnout, co máme ve své ruce a něco, co ve svých rukou nemáme.
Každá situace je taková, jaký ji připisujeme smysl. Všichni dnes žijeme ve složitém světě plném otřesů, válek a katastrof. Ale záleží na tom, jestli to budeme chápat jako absurditu, jako něco, co nás zlomí, povede do totálního pesimismu, deprese a my budeme mít chuť si vzít život, anebo jestli řekneme, že v této situaci se budeme snažit lidem co nejvíc pomáhat, věci promýšlet, hledat nějakou cestu a smysl.
Existuje smysl různých životních situací a života jako celku. Smysl života si přečteme, tady je to má víra, v celku teprve v boží náruči v celku. Několikrát jsem viděl, jak se dělají orientální koberce. Když se díváme na odvrácenou stranu, tak tam vidíme uzlíky a není to moc hezké, ale na druhé straně je nádherný ornament. Myslím si, že v našem životě je to taky tak. Teď vidíme uzlíky, složitost věcí, ale až to jednou pán bůh obrátí, uvidíme, jaký mělo smysl, co jsme vlastně utkali. V to pevně doufám, v to pevně věřím, v tom mám naději a těším se na to. A doufám, že všechny uzlíky budou součástí nějakého krásného smysluplného vzoru.

Jak můžeme v životě spolehlivě rozlišovat dobro a zlo? V některých situacích si nejsme úplně jistí a tápeme, jak se rozhodnout. Je něco, co by nám pomohlo vybírat mezi dobrem a zlem a má smysl mezi nimi rozlišovat?
Rozlišovat má smysl a všichni to děláme. Lidé rozlišují různým způsobem, někdo se orientuje na to, co je pro něj příjemnější, co mu dá větší prospěch, někdo zase rozlišuje podle toho, co ho uspokojí. Takže kritéria, podle nichž rozlišujeme, jsou různá, ale všichni nějakým způsobem rozlišujeme. Myslím, že jsme od Hospodina k tomu dostali orgány a pomůcky. Jednou z nich je desatero a veliká moudrost, která je v náboženských pramenech. Druhou věcí, kterou k tomu potřebujeme je zdravý rozum. Víra bez rozumu je nebezpečná stejně jako jednostranná racionalita.
A potom jsme dostali orgán, kterému se říká svědomí. To je to, co jde a doprovází naše vědomí. To je tajemný orgán, u některých lidí máme pocit, jakoby jim byl vyoperován. Ale je strašně důležitý a bytostně patří k člověku. Je to vnitřní hlas, který říká co a jak dělat a co bylo a nebylo uděláno dobře.
Člověk má své svědomí kultivovat. Jako to děláme se smyslem pro krásu, hudebním sluchem nebo smyslem pro humor. Kultivovat svědomí můžeme díky pramenům, moudrým lidem, s nimiž můžeme hovořit a můžeme se nějakým způsobem podílet na zkušenostech druhých lidí skrze literaturu, drama.
Svědomí je nutné neustále vychovávat. A k tomu slouží také meditační praxe, kdy se člověk nejlépe každý den večer či alespoň občas zastaví a promítne si svůj den, měsíc nebo rok. Tím vystoupí nad sebe a podívá se na svou malou perspektivu.
Tato praxe mi pomáhá. Často ten zpětný pohled vidí, že jsme se nezachovali a nedělali dobře, nebo naopak můžeme vidět nějakou prohru jako smysluplnou, jako něco, co nás něčemu naučilo. Kvalitu, hloubku, důstojnost člověka zakládá, že má nějakým způsobem zdravé svědomí.

Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)

Zavřít reklamu
Sdílet článek
Diskuse 2
Sdílet článek
Diskuse k tomuto článku je již uzavřena
  1. Lu Lubajs

    Příspěvek byl redakcí odstraněn kvůli odpovědnosti provozovatele internetového portálu za obsah diskuse.

  2. Jan Žalud

    víra bez rozumu neexistuje, protože bez rozumu není svoboda a bez svobody není víra. Jen otroctví.

    Rozum bez víry neexistuje, protože jakékoliv nahlížení a zkoumání reality je nutně postavené na osobním žebříčku systému hodnot, který musí někde začínat, musí mít nějakou nevyhnutelně nerozumově zvolenou, defakto věřenou základnu.
    Každý systém hodnot má svého nehybného hybatele. Jen v současnosti je moderní to o sobě popírat.

    Proto jsou atheisté stejně jako náboženští fundamentalisté prostě vedle.

Kurzovní lístek
Chci nakoupit
Chci nakoupit
Chci prodat
EUR
EUR
USD
GBP
CHF
JPY
DKK
NOK
SEK
CAD
AUD
PLN
HUF
HRK
RUB