Tyto dvě instituce musí být na sobě nezávislé a je to tak ukotveno i v zákonech, aby se případně populistická vláda nepokoušela na úkor zdraví finančního systému si zajistit hlasy štědrou monetární politikou.

Nezávislost těchto institucí fungovala relativně dobře v západních ekonomikách a obzvlášť v dobrých časech. Ovšem nyní se ukazuje, že centrální banka (Fed) největší světové ekonomiky pravděpodobně ztrácí svoji nezávislost. A to je nebezpečné. Pro pochopení toho, proč se tak děje, je třeba pochopit, jak centrální banky samy sebe do této situace uvrhly.

Velká změna ve světové a americké monetární politice nastala během globální finanční krize v roce 2008. Tehdy se totiž začal ukazovat strukturální problém – klíčové úrokové sazby centrálních bank jsou moc blízko, nebo dokonce na nule.

To znamená, že bankéři přišli o svůj primární nástroj k stimulaci ekonomiky v recesi (a tím pádem i regulaci inflace, aby se nedostala do záporných hodnot a držela se kolem 2% cíle, pozn. aut.). Bankéři tak přišli s do té doby kontroverzním nástrojem – kvantitativním uvolňováním (QE, quantitative easing).

PSALI JSME:
Obavy centrálních bankéřů v USA

Pokud úrokové sazby již nelze snížit, sáhli bankéři po QE, což je jednoduše řečeno nákup především státních a také korporátních dluhopisů centrální bankou. To je přímý hotovostní přítok pro velké podniky a vládní instituce, který by ovšem měly časem splatit zpět centrální bance (ano, „měly“).

Tyto peněžní prostředky se vytvoří jednoduše z ničeho a zaznamenají se na stranu pasiv centrální banky a pravděpodobně to již navždy zůstane nesplacené, protože splácení dluhu novým dluhem se dnes velice nosí.

V dekádách po globální finanční krizi se úrokové sazby USA po většinu doby pohybovaly na nule a z kdysi nouzového nástroje „helikoptérových peněz“ (QE) se stal běžný nástroj. Od té doby rozvaha Fedu vyrostla až o osm bilionů dolarů, přičemž většina z toho se natiskla v reakci na pandemii covid-19.

Potřeba neustálého tištění peněz byla vyvolaná potřebou držet se dvouprocentního inflačního cíle v době, kdy rostly deflační účinky v důsledku globalizace a automatizace. Historické precedenty ukazují, že deflace může vyústit v deflační spirálu, která vedla k nejhorší hospodářské krizi v moderní době (1927).

PSALI JSME:
Centrální banky v uplynulém desetiletí roztočily kolotoč inflace a spekulace. Teď je nemohou zastavit

Proto se bankéři snaží za každou cenu deflaci vyhnout. Běžně centrální banka v rámci QE skupuje vládní dluhopisy s delší splatností. Tudíž díky tomu byly výnosy těchto dluhopisů udržovány uměle nízko a vedlo to k dlouhému období prosperity v poslední dekádě.

Levný dluh a rostoucí peněžní zásoba vedla ke zvýšené ekonomické aktivitě a výraznému růstu finančních aktiv jako jsou akcie, nemovitosti nebo dluhopisy. Problém je v tom, že se tím fundamentálně zkracuje životnost takového systému, neboť dluh nemůže růst donekonečna a jednoho dne se bude muset celý finanční systém rázně reformovat – a to bude bolet.

Vedlejším účinkem dluhově založeného růstu je mimo jiné i výrazný růst nerovnosti v bohatství obyvatel, což podkopává samotné základy celého společenství.

PSALI JSME:
„Centrální bankéři si koledují, dělají moc peněz,“ říká hlavní ekonom ING Jakub Seidler

A nakonec nespokojenost obyvatelstva se svým (ne)rostoucím bohatstvím vede k populismu, který vede k ještě většímu zadlužování. Centrální banky se tak sice obratně vyhnuly deflační spirále, ale nechtěně spadly do spirály jiné – dluhové.

Kromě výše uvedeného je problém s QE také v tom, že umazává hranici mezi fiskální (vládní) a monetární politikou. Moderní bankovní systém je extrémně složitý, a to mimo jiné i z důvodu mnohých regulací, které postupem času vznikaly.

Tím že centrální bankéři v rámci QE nakupují korporátní dluhopisy (mortgage-backed securities) provádějí stimulaci vybraných sektorů (především nemovitostního). Navíc při nákupu státních dluhopisů se mohou centrální bankéři rozhodnout, zda nakoupí ty s delší, nebo kratší splatností.

To znamená, že napřímo ovlivňují profil splatností dluhopisů, což je něco, co má velké dopady na finanční trhy a dříve si to určovaly výhradně trhy a vláda. Jenže stejně tak jak monetární politika ovlivňuje fiskální, tak i fiskální autority mohou využít tohoto mostu na to, aby ovlivnili monetární politiku.

PSALI JSME:
Americká vláda hraje proti centrální bance

Výrazná stimulace v roce 2020 vedla zcela logicky k inflaci se kterou nyní na západě dosud bojujeme. Součástí tohoto boje je využívání opačného nástroje ke QE, tedy QT (kvantitativní utahování, quantitative tightening). QT pomalu zmenšuje rozvahu Fedu a tím pádem to má restriktivní účinky na ekonomický růst, a tedy i inflaci.

V důsledku veškeré stimulace a regulatorních požadavků vznikla situace, kdy je nyní vláda Spojených států schopna Fedu zasahovat do rozhodování ohledně QT a navíc odčerpávat přebytečnou likviditu, za pomocí které nyní více než kompenzuje QT ze strany Fedu.

Jinak řečeno, americká vláda po celý rok 2023 odčerpávala přebytečnou likviditu z rozvahy Fedu (pozůstatek pandemického stimulu) a tyto peníze využívala ke stimulaci ekonomiky. Za tímto účelem emitují především pokladniční poukázky, čímž se také drží výnos dluhopisů s delší splatností uměle níže.

S tím se bude pokračovat i letos a už se mluví o tom, že vláda přiměje Fed zpomalit QT, protože zásoby peněz se v této pomyslné „pokladničce“ tenčí. Reverzní repo trh hostil před rokem přes 2,5 bilionů dolarů. K dnešku, tedy ke konci ledna 2024, je na tomto trhu již pouze 560 miliard dolarů.

PSALI JSME:
Iluzorní příběh silné ekonomiky a klesající inflace

V tomto odstavci je naznačen mechanismus, kterým vláda Spojených států udržuje ekonomiku a finanční trhy USA v dobré kondici. To i přes obrovský šok výrazně vyšších úrokových sazeb a je to také důvod, proč nenastala recese, kterou experti tolik očekávali a pořád ještě očekávají. Výsledkem je tedy následující karikatura: Monetární politika pod kontrolou fiskálních autorit v USA.

Ve shrnutí, tržní ekonomika se pomalu přeměňuje v centrálně kontrolovanou ekonomiku, kdy dnes každý krok centrálních bankéřů je ostře sledován. Fiskální a monetární politika hraje na trzích a v ekonomice čím dále větší roli a dochází k narušení nezávislosti mezi těmito dvěma světy.

To vše věští menší stabilitu trhů a ekonomik, větší výkyvy v růstu a nejasnou budoucnost s potenciálně hořkou dohrou. Pokud se regulatorně nevynutí tato nezávislost, budou populisté v čele vlády čím dál více využívat monetární politiku ke svému prospěchu, tak jak se to již nyní děje ve Spojených státech.

Autor je analytik společnosti BH Securities
(Redakčně upraveno)

PSALI JSME:
VítěznéPortfolio: Pivot centrálních bank zatím nepřichází, investoři znovu hledají rovnováhu mezi bezpečím a rizikem