Zaujalo mě, když pan profesor Václav Smil, asi největší současný myslitel, který má kořeny v České republice, začal hovořit o tom, že mnoho zdrojů, na něž se díváme jako na ekologické, obnovitelné a bezemisní, takové nejsou. Podle něj je to pouze způsobem, jak počítáme. Udával příklad s větrnými elektrárnami, kdy je k jejich budování potřeba obrovské množství betonu a oceli, zdrojů, které dokážeme vyrábět jenom prostřednictvím fosilních paliv. Co na to říkáte?
Tyto myšlenky u nás chybí.
Když je ale někdo řekne nahlas, tak se, bohužel, okamžitě zvedne vlna odporu, která je zadupe do země.
V podstatě není šance, aby tyto názory a myšlenky zaznívaly.
Shodou okolností jsem byl přítomen přednášce pana profesora Smila.
Nejvíce mě na přednášce překvapila jeho skvělá čeština. To jsem opravdu zíral.
Samozřejmě také síla jeho myšlenek. V minulosti jsem četl jeho knížky, dnes už se posunul dále. Všechno má v hlavě srovnané, data pěkně sází a logika navazuje. Jeho myšlenky odpovídají realističtějšímu proudu v energetice i ekonomice. Vyprávěl hodně příběhů o tom, jak pracoval pro Evropskou komisi na rozvoji obnovitelných zdrojů. Je třeba říct, že je úplně nezatracoval.
Uváděl ale, že základní myšlenka, kterou si v rámci transformace evropské a české energetiky dokola říkáme a jíž se ujišťujeme, že nemusí být úplně tak pravdivá. Je to přesně tak, jak jste říkal s větrnými elektrárnami. Jeho myšlenka víceméně končila spočítáním emisí uhlíku. Říkal ale také, že jsme dlouhodobě uhlíkovou ekonomikou, že vždy budeme a že to jinak ani být nemůže. S tím lze jenom souhlasit.
Jak jsme na tom dnes v Evropě?
Dnes jsme v ideologii obnovitelných zdrojů a transformace energetiky pokročili. Jsme ve fázi, kdy narážíme na reálné provozní problémy transformace, která způsobuje následně problémy v průmyslu a obecně ekonomikám.
Pokud nadále budeme transformaci energetiky řídit tak, že někdo z nějakého místa bude říkat, kdy něco musíme a vše se tomu bude podřizovat, tak za sebe říkám, že to nikdy nemůže dopadnout dobře.
Proč?
Protože jsme opravdu velmi blízko tomu, kde jsme byli před rokem 1989. Nemyslím si, že plánování na pětiletky, a představa, že máme vizionáře, kteří dokáží jak technologicky, tak politicky předpovědět, co všechno se může odehrát za pět či deset let, jsou reálné.
Dokonce jsem si jist, že takové vizionáře nemáme. O to více mě trápí, že si dáváme konkrétní data, do kdy skončíme s uhelnou energetikou a do kdy budeme bezemisní. V tomto proudu přemýšlení chybí větší realističnost. Dáváme přednost ideologii, což nás může v následujících letech a ve velmi blízké budoucnosti hodně bolet.
Myslím, že už se poměrně rozšířila myšlenka, že Evropa chce spasit zbytek světa, ale že se jí to nemůže podařit, i kdyby se stala bezuhlíkovou ekonomikou. Upnuli jsme se k nějakým vzorečkům, na jejichž základě počítáme emise. Kdybychom ale byli opravdu poctiví, tak bychom měli přiznat, že dané výpočty jsou vlastně špatně. Ve finále to nefunguje a my měníme celou naši energetiku s vidinou nějakého cíle, jehož ale není možné dosáhnout. Při této cestě ještě pácháme obrovské ekonomické škody.
Řekl bych, že jsme se posunuli ještě dál. Pojďme říct popravdě, že pohled na vytěžené oblasti, na komíny, na zničené lesy není pěkný. Problém je, že jsme dobrou myšlenku transformace fakticky degradovali.
Nejhorší je, že se z toho stal reálný byznys. To znamená, že nám tady vznikla vrstva lidí a skupina firem, která k transformaci upnula veškerou svou byznysovou budoucnost a veškeré své snažení. Jejich vliv v rámci společnosti se za poslední roky výrazně zvětšil a tento trend bude strašně těžké otočit. Nehledě na to, že v některých oblastech, jako je právě energetika, už to vlastně ani nejde vrátit.
Narážím na naprosto nepochopitelný krok ukončení provozu jaderných elektráren v Německu. Přitom si všichni uvědomují, že měli vlastně velmi dobře spravované a udržované jaderné elektrárny, které ještě klidně deset let mohly bezpečně produkovat velmi levnou elektřinu. Klíčové investice už měly za sebou. Celé dění v našem regionu mohlo vypadat úplně jinak. To už je pryč a speciálně Česká republika se bude s důsledky německých kroků potýkat minimálně jedno, ale spíše až dvě desetiletí.
Když vidíme nesmyslnost některých kroků, tak se skoro chce říci, že politici přece nemohli být tak nadutí. Není to třeba důsledek hybridní války, kdy je vytvořen nátlak, že se musí udělat nesmyslné rozhodnutí, jako je zavřít jadernou elektrárnu, když bezpečně funguje?
To je strašně těžké říct, protože do toho nevidím a nesleduji, kdo všechno a jakým způsobem lobbuje. Realita je taková, že v Japonsku, kde vznikl problém po Fukušimě, což bylo také příčinou toho, proč v Německu zastavili polovinu flotily jaderných elektráren v roce 2011, se znovu dostává jaderná energetika do provozu.
Odpovídá to i trendům, které byly v energetice započaty zejména kancléřkou Angelou Merkelovou. Zajímavé je, že šla do voleb a vyhrála s tím, že vezme zpět myšlenky zelené a socialistické vlády a že jadernou energetiku vrátí na výsluní.
Po Fukušimě ale otočila o 180 stupňů a podmínky pro jadernou energetiku ještě zhoršila. Od tehdy se táhne celý proces, kdy postupně byly některé elektrárny uzavírány. Skončilo to v roce 2023, kdy se Němci zavřeli i ty úplně poslední. Myslím si, že už z toho už není cesty ven. Tento vývoj v Německu nás ovlivňuje víc, než si uvědomujeme, a i nadále nás ovlivňovat bude.
Podívejme se na jadernou energetiku u nás. Kvůli ní se má zestátňovat ČEZ. Jak to teď vypadá?
Myšlenka zestátnění výroby elektřiny, kterou tady před rokem, rokem a půl propagoval premiér, mi přišla jako racionální. V té době jsem jako hlavní argument bral jadernou energetiku. Ale v tomto okamžiku už to vnímám mnohem šířeji.
Myslím si, že zestátnění musí nastat i kvůli uhelné energetice. Dokonce si myslím, že to musí nastat i vzhledem k budoucí plynové energetice, a v neposlední řadě si myslím, že to musí nastat také kvůli zavedené windfall dani, kde ČEZ bude absolutně největším plátcem této daně.
Daň ale byla legislativně přijata špatným způsobem jako přílepek k zákonu, kam vůbec nepatřila. A hlavně existovaly reálně bezproblémové alternativy, jak by stát peníze mohl vybrat. Reálně hrozí, že v budoucnu by se peníze mohly plátcům vracet, a to včetně úroků. Dnes neexistuje země, když vynecháme Čínu a země mimo naši právní a podnikatelskou kulturu, kde by se v jaderném tendru zásadním způsobem neangažoval stát. U nás je problém v tom, že chceme stavět jaderné elektrárny v lokalitách, kde už jaderné elektrárny stojí.
Proč je to podle vás problém?
Nedokážu si představit, že by vznikla situace, kde by vedle sebe fungovala jaderná elektrárna ve vlastnictví ČEZu, který je ze 70 procent vlastněn státem, jež se musí chovat jako soukromá společnost, a jiný projekt, kde by byl stát stoprocentním vlastníkem.
Vzniklo by konkurenční prostředí, které by vyústilo v řadu sporů, nedorozumění a zásadních zdržení projektů. Takže vyčlenění části pozemků, kde by se mohla realizovat stavba nového bloku, nepřipadá v úvahu. To je ale jenom jeden z dílčích problémů. Jinou písničkou je suma peněz, která by se musela investovat.
Mám vás, pane Šnobre, za člověka, který u nás zakládal kapitálový trh, který je na trhu od jeho vzniku a vnímám vás jako obhájce volného trhu. Jak je možné, že jste došel k závěru, že se něco má zestátňovat?
Vysvětlím to velmi jednoduše. Ano, je to podivné a sám z toho nejsem úplně šťastný. Je ale třeba si uvědomit jednu zásadní změnu. Dnešní energetika není tím, čím byla před deseti nebo dvaceti lety. V Evropě jsme 20 let neinvestovali a propásli jsme správnou dobu. Bez státních zásahů se proto žádné investice nemůžou odehrát. Poslední roky jsou toho jasným důkazem.
Pokud má dnes soukromá společnost investovat do nových zdrojů, tak jakýkoliv projekt raději odloží. Prostě jí to přestane vycházet. Nedávno společnost v Irsku odložila projekt paroplynové elektrárny, protože došlo k prodražení o 40 procent. Stačí se podívat na všechny probíhající jaderné projekty v Evropě, o uhelných už vůbec nemluvíme, protože do nich se už investovat nebude.
Máme tu obrovský problém. Evropa se dostala do takové fáze, že už nezbývá nic jiného než obrovský pokles životní úrovně, odchod průmyslu, anebo státní zásahy, což může pomoci napravit škody. Věřili jsme, že stávající energetické zdroje, které jsme v Evropě postavili v minulém století, nám vydrží na věky. Ale nyní jim dochází dech a my zjišťujeme, že žádné nové projekty nemáme připravené a že je nespustíme za rok, dva, a dokonce ani za pět let.
Autor je spolupracovník redakce. Další jeho rozhovory se zajímavými osobnostmi najdete na Offline Štěpána Křečka
(Redakčně upraveno)
Je to smutné. Nebýt dvou jaderek postavených za minulého režimu tak nemáme ani elektřinu. Politici za 30 let nebyli schopni nechat postavit ani jednu jadernou elektrárnu. Pouze brali prachy za provoz a prodej elektřiny a víc je nezajímalo. Nebýt minulého neustále zatracovaného režimu tak nemáme nic….