Neblahou situaci nelze zdůvodňovat čistě jen válkou na Ukrajině. Takové Polsko je válce geograficky i fakticky blíže než Česko, přesto je tam pokles reálných mezd v porovnání s ČR prakticky neznatelný, stejně jako třeba v Maďarsku.
V Česku se však nebývale roztočila takzvaná maržově-inflační spirála, na niž řadoví zaměstnanci doplácejí. Zejména velké firmy a podniky – nejen energetické – hlásí dramatický nárůst svých zisků, přitom ale Česko už několik čtvrtletí po sobě prochází spotřebitelskou recesí.
Spotřeba je reálně stále pod úrovní roku 2019. Poprvé od roku 2012 dokonce klesají už i nabídkové ceny realit, tedy nejen ty realizační, jak plyne z nových údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ).
Kdo tedy „platí“ dramatický nárůst ziskovosti firem jako ČEZ, Agrofert a dalších? Řadový občan. Toleruje firmám a podnikům citelně vyšší marže. Takové, které nejen pokrývají objektivně navýšené náklady firem, ale dávají jim ještě vydělat navíc v porovnání s lety před pandemií a válkou.
Řadový občan si kupuje méně zboží a služeb než roku 2019, ale za to „málo“, co pořídí, je ochoten platit dramaticky více, takže firmám pokrývá navýšené náklady a navýšenou marži. Tato roztočená maržově-inflační spirála je tedy nyní hlavním zdrojem růstu cenové hladiny v ČR.
Co s tím? Řadoví občané by si hlavně měli říci o výrazné přidání v zaměstnání. Pokud na ně zaměstnavatel nepřistoupí, měli by odejít jinam. Nejde o volání po růstu platů ve státní sféře. Tam by se naopak zvyšovat neměly, neboť nejsou kryty rostoucími zisky firem, ale rostoucím veřejným dluhem – tedy financovány z kapes budoucích generací.
Kdo není spokojený s platem ve státní sféře, může začít podnikat nebo se nechat zaměstnat ve sféře soukromé – ta stále nabízí stovky tisíc volných pracovních míst. Uleví se tím i státu, neboť se zpomalí tempo jeho zadlužování.
Pokles reálných mezd Čechů je nyní mnohem výraznější než v době světové finanční krize po roce 2008 nebo během covidu roku 2020. V těchto krizových obdobích byl proti dnešku vlastně nicotný.
Tímto dramatickým poklesem své životní úrovně tak řadoví Češi z velké části přispívají firmám na vyšší marže a jejich akcionářům a manažerům pak na vyšší dividendy a bonusy. Tedy ne úplně všichni Češi zaznamenávají dramatický propad své životní úrovně.
Přes citelný pokles životní úrovně a přes markantní růst zisků firem si pracovníci v ČR stále příliš nechtějí říkat o zvýšení mezd. Vždyť podle nedávného průzkumu PwC si o přidání plánuje v Česku říci nejméně lidi ze sledované takřka padesátky zemí. Uvážíme-li, že Česko vykazuje jednu z nejvyšších inflací z těchto zemí a má mezi nimi nejpřehřátější trh práce, jedná se o paradoxní stav.
Tento paradox lze „napravit“ hlavně na mikroekonomické úrovně. A to tak, že se Češi nebudou zdráhat říci si o výrazné přidání na mzdách, třeba i o 20procentní. Je pro něj racionální ekonomické zdůvodnění.
Autor je hlavní ekonom Trinity Bank
(Redakčně upraveno)
Češi si budou utahovat opasky až do konce světa…..Pokud nebudou zvoleni do vlády konečně normální lidé,kteří chtějí pomoci státu a ne jen pomoci své kapse…..
Pokud vím,tak opasky si utahujeme už od roku 89.
Zajímalo by mě, kdo v té státní sféře bude pracovat až ti státní zaměstnanci odejdou. Oni se tam ty věci totiž sami nevyřeší, počístač sám neodepíše,nespočítá dávky a podobně. Takže až odejdou ti nenávidění státní zaměstnanci (a myslím ty brabence) ne ty šéfy, tak jsem zvědavá kdo tam bude pracovat, protože šéfové to fakt nejsou ačkoliv jejich platy a platy těch brabenců jsou nebe a dudy.
Se nedivím, že mají problémy. Kupují na dluh, chlastají, hulí a pak se diví, že nevychází. Já už se těším do důchodu, že na tom budu finančně líp než dnes.