Vzpomínáte někdy na tornádo?
Určitě ano, a to z více důvodů. Pracovně mě to stále zaměstnává, máme řadu schůzek v Jihomoravském kraji, kde se vracíme zpátky jak k tornádu, tak ke KACPU (Krajská asistenční centra pomoci Ukrajině, pozn. aut.).
Takže tornádo je stále tématem pracovních setkání na úrovni zástupců krajského krizového štábu, krajského ředitelství hasičského záchranného sboru i neziskových organizací.
Snažíme se definovat oblasti, které je třeba systémově posunout dopředu a vytěžit zkušenosti z tornáda k tomu, aby koordinace byla lepší a efektivnější.
V současné době probíhá ve spolupráci několika organizací výzkum – evaluace poskytování pomoci během tornáda. K čemu tato evaluace slouží?
Hlavním cílem je vyhodnotit efektivitu pomoci, která se poskytovala v průběhu tornáda a po něm. Na evaluaci se podílí zástupci dalších neziskových organizací, které na místě zasahovaly, jako je Člověk v tísni, Diakonie ČCE, ČVT, ADRA a zástupci nadací velkých dárců, kteří podporovali finančně pomoc ve zničené oblasti. Tam jde o Nadaci Via, Nadaci ČEZ, Donio, Komárek Family Foundation a Nadační fond Českého rozhlasu, snad jsem na nikoho nezapomněl.
Chceme změřit efektivitu a dopady pomoci, kterou jsme společně připravovali a snažili jsme se na ní spolupracovat a spolurozhodovat. Myslím, že v takovém objemu to bylo historicky poprvé, nadace vybraly a nabídly opravdu vysoké částky. Došlo k dobrému propojení, protože my jako neziskové organizace umíme pomoc v terénu, a nadace jsou zase lepší v získávání financí.
Seskupili jsme všechny prostředky a společně se bavili o tom, jakým způsobem je budeme co nejrychleji distribuovat a pokud možno podle jednotné metodiky na celém zasaženém území. Pro nás je to velmi povzbudivé a chceme z těchto zkušeností co nejvíce vytěžit do budoucna. A mimo jiné i k tomu právě bude sloužit zmiňovaný výzkum.
Na co se výzkum zaměřuje a jak bude probíhat?
Sledujeme hned několik rovin, na kterých jsme se opět společně dohodli. První zahrnuje přímý dopad na zasažené lidi, domácnosti. Jde jednak o kvantitativní šetření, při kterém lidé vyplňují s výzkumníkem strukturovaný dotazník, který se týká jak rozsahu škod, příjmu pomoci, tak dalších důležitých ukazatelů, například jak lidé vnímají, že se změnila kvalita jejich života.
Součástí ale bude i kvalitativní část, kdy budeme vést rozhovory s třemi až pěti vybranými rodinami z každé zasažené obce. Tady už půjde o detailnější rozhovor s rodinami o tom, jak situaci vnímaly a prožívaly a tak dále.
V další rovině se zaměřujeme na zástupce a zástupkyně komunit, obcí, jde o představitele různých spolků, faráře, ale třeba i fotbalisty, členky a členky zastupitelstva, starosty atd. S nimi proběhnou tzv. „focus groups“ o tom, jak situaci vnímali oni, jak jim byla srozumitelná například nabídka dobrovolnické pomoci, jaká byla podle nich efektivita zásahu složek IZS apod.
A ve třetí linii se zaměříme na krajskou úroveň, opět se bude jednat o fokusní skupinu se zástupci krajského krizového štábu, s hasiči a podobně. Všechny tyto vrstvy zkusíme vyhodnotit, aby vznikl určitý souhrn doporučení, a to jak směrem k nám, neziskovkám zasahujícím terénu, tak ke krajskému krizovému štábu, který má legislativně ukotvenou celou koordinaci humanitární pomoci. Výsledky pak budou dostupné v elektronické podobě, měly být k dispozici někdy na podzim.
Když se ohlédnete za pomocí, je něco, co už teď víte, že se dalo dělat lépe? Co byly největší výzvy během pomoci při tornádu?
Jedna z největších byla určitě koordinace dobrovolníků. Neřekl bych, že se to nepovedlo, ale každá mimořádná událost je už podle názvu něco nečekaného, mimořádného a je potřeba se s novou situací seznámit, vyrovnat, nějak na ni reagovat a to třeba chvíli trvá.
U tornáda došlo k tomu, že byl velký dopad na relativně malém území. Šlo o nějakých 20 kilometrů čtverečních. Z celé republiky se začali sjíždět lidé na pomoc, což je úžasné, ale obce byly v tu chvíli velmi zahlcené. Přemýšlím, jakým způsobem by se to dalo lépe zkoordinovat, ale spíše asi nedalo.
Celý systém by musel být od začátku nastaven velmi robustně, co se týče koordinace a řízení různých procesů, ale to se nedá vždy předvídat. Důležitější je se co nejrychleji na situaci adaptovat. Složky IZS mají své jasně definované postupy, to je bez diskuze, ale následná pomoc je někdy trochu živelná a nedá se s tím vždy pracovat stoprocentně bez chyby.
Největší téma tedy byli dobrovolníci a poté určitá specifika dané oblasti, kde bylo málo ubytovacích kapacit. V Moravské Nové Vsi, kde jsme primárně působili s Adrou, byl celý střed obce rozvrácený a nebylo kde ubytovávat lidi a dobrovolníky.
Nová zkušenost to byla určitě v tom, že celá následná pomoc probíhala výrazně déle, než jsme zvyklí třeba u povodní. Voda opadne během pár dní a do týdne, deseti dnů jsou největší škody uklizené. Pak už se věnujeme vysoušení, obnově domácností atd.
Ale po tornádu byly domácnosti natolik zničené, že až teď, po dvou letech, se konečně některé rodiny stěhují do nového. Naše práce tam byla několikaměsíční a bylo to velmi náročné jak na personální kapacity, tak celkovou koordinaci. Myslím, že jsme si sáhli na určité limity, které máme.
Jaká je situace v obcích teď, dva roky po tornádu?
Je to zvláštní. Já jsem byl v zasažených obcích za posledních několik týdnů třikrát, když jsme měli první schůzky se starosty k výzkumu. Lidé, se kterými jsem se potkal, a známe se po tom období, mi sami říkali, že je to pořád smutné, že jim pořád událost něco připomíná.
Domy už jsou sice většinou opravené, dodělávají se opravy zemědělských objektů, ale třeba úřad Moravské Nové Vsi má stále rozbitou fasádu, protože čekají na větší rekonstrukci, a jsou na ní vidět stopy tornáda. Když člověk vyjde do obce, je neutěšeně prázdná, chybí zeleň a vzrostlé stromy, které tam v minulosti byly… A to je věc, se kterou se těžko pracuje.
Seznámil jste se s někým konkrétním nebo třeba s rodinou, jejíž příběh vás zasáhl a sledujete jejich osud dál?
Těch příběhů tam bylo víc, ale přiznám se, že se snažím od toho trochu držet odstup, abych dokázal zůstat funkční v podpoře týmu. Je to pro mne určitý způsob, jak to ustát. Tentokrát to ale bylo osobnější a komplikovanější. Ve vedlejší vesnici mám totiž bratrance a také téměř přišel o dům.
Jenom pár vteřin před tím, než jim tornádo odneslo střechu, byl jeho syn ještě v podkroví a mohl přijít o život. To je pro mě hodně emotivní do dneška.
Minulý rok jsme byli na odborné konferenci, kterou pořádal Hasičský záchranný sbor a Jihočeská univerzita. Promítal se dokument o tornádu a myslím, že jsme tam byli naměkko všichni, ta emoce je pořád velmi silná. Bylo to první takto velké tornádo v České republice a jeho dopad byl hrozný.
Vzpomínám si, že jsem byl na místě doslova pár hodin po tornádu a byl to opravdu velký průšvih. Přijel jsem v noci, a to celou tu tíživou atmosféru ještě umocnilo, nikde nic nesvítilo, jen všude blikala záchranářská auta. Ta emoce se stále vrací. Ale je pravda, že po těch dvou letech už na to dokážu nahlížet s větším klidem a už mě to nerozbíjí.
Při zpětném pohledu na pomoc Adry, co se povedlo?
To není lehká otázka, pochválit se za něco je těžké. Zvlášť když mám s čím srovnávat a spíše zpětně vyhodnocuji věci, které je třeba procesně zlepšit…. Jsem ale spokojený s tím, že se nám podařilo v zasažené oblasti dlouhodobě a efektivně působit.
Myslím, že jsme dokázali zahrnout celou škálu pomoci tím, že umíme dobře udělat monitoring, tedy nasbírat data z terénu, a na těch pak dlouhodobě stavět. Především finanční pomoc, ale i velmi specificky konkrétní pomoc některým rodinám, kde situace byla obzvlášť komplikovaná.
Dokázali jsme zorganizovat a dlouhodobě udržet a realizovat psychosociální pomoc. Až do prosince jsme měli v terénu v obcích naši koordinátorku Kláru Šivicovou, takže i poté, kdy už jsme jako organizace působili na místě minimálně, tak kdykoliv bylo něco potřeba, dokázali jsme reagovat. A i když to celé trvalo strašně dlouho, tak jsme byli schopni to i personálně ustát, i když to nebylo snadné.
